Jak dlouho může trvat život, který žijeme a který nám byl dán bez naší sebemenší vůle? Vteřiny, minuty, hodiny, dny měsíce, roky? Kolik nás ještě bude psát dopis do nebe?
Přišli jsme na svět, abychom poznávali, milovali, třeba i nenáviděli. To všechno jsou věci, které každá lidská bytost má ukryté hluboko v sobě, a přicházejí chvíle, kdy cokoli z našich citů musí ven. Co když je na to ale už pozdě?
Můžeme nejen v pandemické době z nouze věřit lecčemu, podlehnout fámám, špatné náladě kolem sebe. V Maslowově pyramidě klesáme stále níž. Jsme zklamáni situací, jsme frustrovaní, zoufalí, naštvaní. Někteří přemýšlí, že s tím vším skončí. Dobrovolně. Protože už nemůže přeci být nic horšího. Zdravotní potíže, dluhy, nezaměstnanost, děti stále doma. Děs.
Jenže může být i něco horšího. Je tady najednou opravdu konec života, který nepatřil nám, ale někomu, koho jsme milovali. Okamžik, který přichází obyčejně ve chvíli, kdy v srdcích a na rtech zbývají nevyřčené otázky, nevyslovené odpovědi, všechna láska, starost, obavy.
Proto někdy píšeme dopisy, které už nikdy nenajdou adresáta, ale pro nás samotné jsou důležité.
Jeden takový dopis nám poslala čtenářka, kterou známe a velmi si jí vážíme pro to, co nejen pro svou rodinu dělá. Osoba, která psala tento dopis, si od nás zaslouží obrovské poděkování a respekt. Více prozradit nemůžeme, neboť si přála pisatelka zůstat jménem skryta. Zveřejňujeme však její dopis do nebe, který je podoben mnoha dalším vzkazům tam, kam naše oko nedohlédne.
Ahoj strejdo,
Ráda bych Ti napsala něco moc důležitého, dlouho jsme se neviděli, moc mě to mrzí, moc se mi už stýská.
Ráda bych Tě brzy viděla. Ráda bych, abyste se zase mohli vidět s mým tátou, vy dva, bráchové.
Ráda bych, abyste se konečně mohli vidět s mou dcerou – viděl bys, jak ty naše geny nese dál, jak byste se stejně smáli všemu kolem sebe, jak by si Tě omotala kolem prstu během chvilky a pak Ti léta psala dopisy. Jsem si jistá.
Ráda bych Ti připomenula, jak na sebe máš dávat pozor a že to brzy bude zase dobré.
Ráda bych Ti řekla, že už je jen pár dní do očkování, už jen pár dní a už to bude opravdu dobré. A Ty jsi skvělý, protože jsi to zvládnul až do teď.
Ráda bych… Jenže Tebe jsme před pár dny vyprovodili na cestu, kam bys ještě dlouho nemusel, nebýt toho, že si Tě covid prostě našel.
Tak ráda bych, ale už to nepůjde.
Vím, že víš, že Tvůj brácha už má aspoň ten termín na očkování, a já jsem za to moc ráda, i když vám dvěma už to nepomůže k setkání. Nám všem. Ale třeba to pomůže jiným. Doufám, že jiní to stihnou, že nebudou muset ztratit dobrou duši kolem sebe, aby si uvědomili, jak moc nechtějí ztratit další. Je to jen malý krůček, ale pevně věřím, že pro spoustu lidí obrovsky důležitý.
Máme Tě rádi! Ty to víš! Ale doufám, že jiní nepřijdou o tu šanci si říct něco tak důležitého.
Vteřiny, minuty, hodiny, dny měsíce, roky... Tak dlouho můžeme a nemusíme žít.
Život jsme si sami nedali a neberme si ho ani psychicky nedůvěrou ke světu, kde všechno nemusí být tak, jak se zdá. Tvořme a zasahujme do dění okolo sebe s moudrostí a láskou, trpělivostí a respektem. Nenechme se pohltit emocemi a strachem dřív, než bude pozdě. Dávejme vřelé slovo, slovo útěchy, podejme pomocnou ruku, úsměv okolo nás, než bude pozdě.
Jsou kolem nás lidé, na kterých nám záleží, a jim záleží zase na nás. Neztraťme je a neztraťme sebe pro ně.
Druhou šanci žít znovu od počátku, jak to bývá v pohádkách, už nedostaneme.
Každý okamžik přítomnosti je šance na lepší pokračování pro další, šťastnější dny.
Buďte s námi dál. Není nám to jedno.
Vaše redakce a tým Iniciativy Sníh