Škola v epidemii – epidemie ve škole: Ema Euler - Vzdělávání nerovná se školní docházka

Škola v epidemii – epidemie ve škole: Ema Euler - Vzdělávání nerovná se školní docházka

Současné diskuse o bezpečnosti škol mají v sobě rovinu, která zůstává nepovšimnuta nebo zatím z nějakého důvodu není zmiňována. Škola má dvě funkce, dvě roviny, plní dva úkoly. Vzdělává a též pečuje o děti. Má tedy zaprvé úkol vzdělávací a zadruhé společenský. Jsou to různá témata, která spolu souvisí méně, než se zdá, a jež je třeba pojmenovat a vzít do úvahy při dalším rozhodování a plánování postupů.

Jsme svědky situace, kterou jsem pracovně nazvala „krize rodičů“. Čas může ukázat, jak důležitým bodem v současné epidemii byla rodičovská otázka, chybně interpretovaná jako vzdělávací problém. Potřeby a práva rodičů si zasluhují mnohem větší pozornost, než jakou jim běžně věnujeme.

Je třeba si uvědomit, že vzdělávání nerovná se školní docházka. O škole panuje velké množství obecně zažitých, ale velmi zavádějících předsudků, které sdílí vzdělaní lidé, a přijali je za své už do té míry, že patří do kategorie věcí, o kterých se nepochybuje.

Vzdělávání je možné s určitými výjimkami, které lze pojmenovat, poskytovat i v době epidemie a v dobré kvalitě. Metody se rychle vyvíjejí, mnoho učitelů pracuje a má výsledky, které by stály za povšimnutí. Mnoha rodičům a dětem distanční škola vyhovuje. Jsou to ony tolikrát citované příklady dobré praxe, nyní se opravdu dějí. Zůstávají však víceméně nepovšimnuty, zatímco veřejností i odborníky jsou opakována stále stejná klišé, aniž by byla někým oponována. Zůstávají bez většího povšimnutí vzdělanostních elit, filosofů a humanitně i přírodovědně orientovaných odborníků.

V začátcích distančního vyučování jsme netušili, jaký je v něm potenciál, nejen vzdělávací, ale i výchovný a hlavně lidský. Je to totiž cesta ke svobodě (v původním významu slova).

Řada vynikajících odborníků se věnuje řešení situace, navrhování způsobů testování a vakcinace školských pracovníků. Při všech těchto plánech je potřeba vzít do úvahy, jaká je situace ve školách reálně. Problém šíření nákazy ve školách nemá pouze biologickou složku, je v něm i velký společenský díl. Zároveň ale je potřeba si uvědomit, že šíření nákazy podléhá primárně přírodním zákonům, které nerozlišují mezi tím, jestli místo, kde k šíření dochází, je „dobré“ nebo „špatné“.

Biologický argument je neúprosný. Pokud předpokládáme, že platí dosud zjištěné skutečnosti o šíření kapénkové infekce mezi lidmi, je nevědecké se domnívat, že ve společenských institucích, kde tráví velkou část života děti, k šíření infekce nedochází. Dítě je člověk, stejný druh organismu jako dospělý. Platí to přesto, že děti snášejí samotné onemocnění zřejmě dobře. Pokud jde ale o zamezení šíření viru v populaci, není rozhodující, že infekce se pro děti doposavad nejevila jako tolik nebezpečná, ale o to, jak se virus šíří. Sebelépe myšlené postupy, které jsou ale v jádru technokratické, nepočítají s lidským faktorem, nemají, myslím, naději uspět, ačkoliv se budou dít bona fide. Přírodní sílu nejde překonat silou úřední, lobbyingem či společenskou (ne)dohodou. Můžeme s ní pouze počítat a chovat se tak, abychom si zachovali zdraví a životy.

Je velká propast mezi tím, co jsme zvyklí pokládat za „přírodu“ a tím, co příroda doopravdy je. Máme svoje potřeby a zvyky, které jsou najednou silně ohroženy. Je velký a těžký úkol najít z krize cestu ven, odhodlat se ke změně pohledu, který by musel být asi celospolečenský a obsahoval by -na příklad- kompletní přehodnocení toho, jak vnímáme roli a skutečnou situaci rodičů v nynějším dění.

Problém, jak VZDĚLÁVAT a nešířit nákazu, má dobré řešení, kterým je distanční vyučování. Distanční vyučování kromě vzdělávací funkce zahrnuje i funkci společenskou, i když probíhá jinými cestami. Distanční výuka, velmi zjednodušeně řečeno, má dvě komponenty, on-line kontakt a distanční úkol. On-line kontakt není zdaleka jen on-line hodina, je to i rozhovor s žáky v chatu, individuální videokonference apod. Jako učitel můžete žákům být k dispozici i v jinou dobu, než během pravidelného vyučování. Např. zjistíte, že hodně dětí se učí večer, a když se jim věnujete, rychle dělají pokroky. Žáci a učitel brzy poznají vzájemně své zvyky a komunikace se vyladí skoro sama.

Distanční úkol je obrovské, nové a neuvěřitelně slibné didaktické pole. Podařilo se mi dosáhnout výsledků, které jsem nečekala, pracovala jsem zkusmo a to, co se stalo, bylo překvapující. Možnosti distančního zadání práce jsou nepřeberné. Žáci jsou velmi tvořiví, dostanou-li důvěru a prostor. Pomocí kanálu na YouTube se mi povedlo docílit toho, že děti doma zpívají. Ve škole je to zakázané od podzimu, je to aktivita, která je momentálně při prezenční výuce nemyslitelná, avšak jde ji realizovat distančně. Distanční úkol ale není jen záležitostí kreativního přístupu. I úkoly typu „spočítej dvacet příkladů“ často žáci vypracují s větší úspěšností, pokud je mohou dělat v dobu, kdy jsou bdělí, motivovaní a nic je neruší.

Při distanční výuce se žáci učí formulovat svoje myšlenky písemně, což je důležitá sociální a komunikační kompetence, která v prezenční škole rozvíjena není. Tak a podobně se propisuje společenská funkce školy i do distančního vyučování.

Při výuce není klíčový fyzický kontakt mezi učitelem a žákem, ale vytvoření vzájemného pouta. Z mojí praxe děti chtějí dobrého učitele a dobré učení, takové, které živí tělo, ducha, mysl. Forma není rozhodující, ale je živá a vyvíjí se v průběhu vzdělávacího procesu.

Distanční vyučování je v počátcích a je třeba (popř. je možnost) na něm pracovat jako na nové a velmi slibné vzdělávací cestě. Tím spíše, bereme-li vážně varování, že momentální epidemie není první ani nejhorší z těch, které nás asi čekají. Má cenu na něm pracovat současně s postupy, které by umožnily bezpečnější prezenční výuku a vlastně nezávisle na nich.

Autor : Ema Euler