Idea promoření jako epidemiologického řešení je mylná vzhledem k premisám, z nichž vychází, a nebezpečná ve vztahu k lidem, na něž je aplikována.
Jeden příklad takového pojetí za všechny: „Je nutné tuto situaci vnímat jako jakoukoliv jinou katastrofu nebo pandemii, která v minulosti lidstvo postihovala nebo postihla.“ V podstatě se nám sděluje, že příroda je fatum, jemuž je třeba se podřídit. Je to podle nich „přirozený jev“, který je stejně nutný jako „těžkopádně“ (z hlediska lidských dějin) probíhající geologické děje. Mohli bychom s nimi souhlasit, pokud bychom nenahlédli rozpornou povahu všech organických i neorganických jevů. Jistě, prima facie to vypadá, že příroda sama hojí rány, které člověku uštědřila.
Kdyby mělo u tohoto předpokladu zůstat, tak by si medicína vystačila se symptomatickou léčbou. Jenže k symptomatické léčbě se medicína uchyluje jen když jí chybí ta kauzální. Příroda nejen tvoří a léčí, ale také škodí a zabíjí. Příroda je rámec organických a anorganických jevů, v němž a z něhož člověk žije, ale homo sapiens je tím, čím je, také proto, že tento rámec překračuje.
Zvíře žije především ve svémosvětí (Umweltu, jak tento rámec označil Jakob von Uexküll), ale rámcem člověka, ačkoli má také svůj Umwelt, je svět. Člověk svět nejen obývá, ale také ho přetváří a dějiny medicíny jsou ve svém základě
způsobem, jak čelit hrozbám přírody. A ty nelze vnímat jako „jakoukoli jinou katastrofu“. Ratio essendi medicíny spočívá právě v opaku: čelit medicínskými (a někdy i politickými, jako je tomu v případě epidemií) prostředky šíření nákazy. Zastánce promořování ovšem nečelí, ale rezignuje.
Pokud je zastáncem promořování bez intervence medicíny lékař, tak popírá základ a smysl své profese. Edward Jenner by neotevřel jednu z nejdůležitějších kapitol medicíny, jejíž dobrodiní využíváme dosud, kdyby neštovice považoval za osud, před jehož majestátem je třeba se sklonit a nechat to být. „Laissez faire, laissez passer“ je jedna ze zásad liberálního pojetí ekonomie, ale rozhodně nepatří mezi principy medicíny.
Příroda není podrobena nějaké „slepé a mechanické účelnosti“ (Schelling), kterou bychom měli respektovat. Tím spíše není něčím, co by bylo dopředu dané. Naturalismus zastánců promořování vychází z nereflektované premisy, že příroda je danost, jíž je třeba se podřídit. Jenže příroda není danost, ale vyvstávání, neustálá proměna. Není to tedy sled katastrof, které by měly stejnou podobu a stejný průběh, jak to sugeruje shora citovaný výrok náměstka ministra zdravotnictví.
Toto pojetí, pokud je základem vládní strategie, má zhoubné důsledky. Nástroje, které poskytuje nejen epidemiologie, ale i další obory lidského vědění a jednání, nejsou využívány přiměřeně situaci. Přiznaný či spíše nepřiznaný, ale praktikovaný průchod infekce populací je vždy vykupován vysokou cenou v podobě zbytečné ztráty lidských životů, vážných a někdy nevratných důsledků onemocnění a zdánline paradoxně i velkými ekonomickými ztrátami, ačkoli právě ekonomickými hledisky se tato strategie řídí.
V úplném pozadí těkavosti a zásadní nesystematičnosti tohoto přístupu je strategie, kterou bychom mohli nazvat metodická netečnost ke smutné realitě, která sama je zase výsledkem marketingové virtuality. A tato hluboká nerealističnost, v jejímž pozadí mohou být reálné zájmy, je doprovázena archaickým či dokonce atavistickým pojetím přírody jako odvěkosti, která nemá s časovou dimenzí společenské reality nic společného.