Africké země oficiálně hlásily podstatně méně případů a úmrtí než odpovídá jejich podílu na světové populaci. K polovině roku 2022 měly asi 2 % hlášených případů a 3 % hlášených úmrtí, přestože tvoří kolem 17 % světové populace. Jak je to možné? Unikla Afrika nejhorším dopadům pandemie?
Nízkou úmrtnost v Africe vysvětlují odborné studie řadou faktorů. Klíčovým je mladý věk obyvatelstva – průměrný věk v subsaharské Africe je kolem 18–20 let oproti 42 let v Evropě. Menší zastoupení seniorů znamená, že v Africe žije méně lidí z rizikových věkových kategorií, které jsou náchylnější k těžkým průběhům COVID-19.
Dále má Afrika nižší prevalenci chronických onemocnění jako obezita, cukrovka či kardiovaskulární choroby; ty v Evropě a USA silně přispívají k vysoké úmrtnosti. Dalšími faktory mohou být nižší míra urbanizace (více venkovského obyvatelstva, menší hustota kontaktů) a teplejší klima, které může zpomalit šíření viru.
Některé studie také uvádějí, že Africké země měly zkušenosti s předchozími epidemiemi a rychle zavedly opatření (lockdowny, karantény), což zřejmě omezilo šíření. Naopak zdravotnické kapacity v mnoha zemích byly omezené – to sice zhoršovalo péči o nemocné, ale také znamenalo podhlášení případů (např. méně testů a dokumentace), tedy oficiální čísla mohou podceňovat realitu. Podle WHO bylo například reálně nakaženo až 65 % obyvatel Afriky do září 2021. To je asi 97krát více než nahlášených případů. Odborníci poukazují, že „africký paradox“ (nízká hlášená mortalita) je do značné míry způsoben omezeným testováním a zpracováním dat, nikoli výhradně biologickými rozdíly.
Faktory mírného průběhu v Africe: Mezi faktory, které mohly snížit dopady pandemie v Africe, patří:
- Věk populace: Jak zmíněno, v Africe žije velmi málo lidí starších 65 let. Tuto skutečnost uvádí řada prací – např. integrativní přehled konstatuje, že jen asi 2,3 % subsaharské populace je starší 65 let (oproti ~20 % v Evropě). Menší podíl seniorů znamená výrazně méně případů s velmi těžkým průběhem.
- Nižší prevalence komorbidit: Rozšíření rizikových onemocnění (cukrovka, obezita, nemocí srdce) je v Africe nižší než na jiných kontinentech. Stanfordská studie upozorňuje, že díky tomu byly v Africe nižší počty hospitalizací a úmrtí na COVID-19.
- Sociální a environmentální faktory: Více venkovského a rozptýleného osídlení (menší městská koncentrace) mohlo omezit rychlost šíření viru. Také se diskutuje o vlivu klimatu (např. teplo, UV záření) či nutričního stavu (vitamín D) na imunitu, i když přesné efekty nejsou jednoznačně prokázány.
- Předchozí infekce a křížová imunita: Některé studie nalezly v krvi Afričanů ještě před rokem 2020 protilátky reagující na proteiny SARS-CoV-2, což naznačuje setkání s jinými koronaviry, které mohlo vytvořit částečnou „předimunitu“. Toto schéma by mohlo způsobit zmírnění průběhu nemoci, i když vyžaduje další ověření.
- Rychlá reakce na epidemii: Mnohé africké státy zaváděly v úvodu pandemie preventivní uzávěry a opatření na cestách, čímž se vyhnuly nejhorším scénářům.
Poznámka: Ačkoli oficiální bilance byla nízká, nová analýza ukazuje, že skutečná zátěž Covidu v Africe možná nebyla tak odlišná od zbytku světa, jak se zdálo. Podrobná studie hodnotící různé zdroje dat zjistila, že celkové počty případů i úmrtí v Africe byly ve skutečnosti srovnatelné nebo dokonce vyšší než oficiální údaje. Tím pádem „mírný“ průběh mohl být alespoň zčásti iluzorní – důsledek špatného měření.
Pokles případů v Africe vs. ve světě
Průběh pandemie v Africe sledoval globální trendy. Ve světě vrcholily vlny Covidu při šíření variant, zejména delta (léto 2021) a omikron (zima 2021/22), po kterých následoval pokles. Podobně v Africe dosáhla vrcholu omikronová vlna v lednu 2022 a pak rychle ustupovala. WHO Afrika uvádí, že v týdnu do 16. ledna 2022 klesl počet nových případů o ~20 % a počet úmrtí o ~8 %. Tahle vlna byla nejkratší (jen 56 dnů) a měla nejnižší průměrnou úmrtnost (~0,68 % oproti dřívějším ~2,4 %).
Po omikronu zůstaly v Africe počty nových případů dlouhodobě nízké – například v létě 2022 se projevovala tzv. plateau (rovnovážná) fáze. WHO 15. července 2022 hlásila nepatrný pokles ve srovnání s předchozím týdnem (přibližně 41,5 tis. nových případů za týden, což bylo o 9,4 % méně než předtím), přičemž denní počty se pohybovaly v řádu desítek tisíc. Toto odpovídá i globálnímu vývoji – po vrcholu omikronu na konci roku 2021 se v mnoha regionech světa případy udržely na nízkých úrovních. V Africe ale při nízkém sledování zůstávala udávaná úmrtnost (CFR) nejvyšší na světě. Souhrnně lze říct, že pokles případů v Africe po počátečních vlnách korespondoval se zlepšenou imunitou populace – podobně jako jinde, i zde přispělo vyčerpání zranitelných osob a promoření populace (o čemž svědčí vysoká seroprevalence).
Role očkování a promořenosti
Globálně bylo očkování klíčové pro ústup pandemie – vysoká proočkovanost snižovala hospitalizace a úmrtí. WHO proto podporovala dosažení „stádní imunity“ (nepřímá ochrana před infekčním onemocněním, ke které dochází, když je populace imunní buď očkováním, nebo imunitou vyvinutou předchozí infekcí) prostřednictvím očkování, nikoli tím, že společnost dovolí šíření nemoci v jakékoli části populace, protože by to mělo za následek zbytečné případy a úmrtí.
V Africe však vakcinační kampaň zaostávala: zatímco vyspělé země očkovaly desítky procent populace už v roce 2021, většina afrických států dlouho nedosáhla ani 10 % plné proočkovanosti (koncem roku 2021 bylo v Africe plně očkováno jen ~3 % populace). Postupem času podíl očkovaných rostl – v květnu 2025 dosáhla Africká CDC údajně ~52 % plně očkovaných, stále však méně než světový průměr.
Na druhou stranu promořenost (tj. přirozená imunita získaná prodělanou infekcí) sehrála v Africe zásadní roli. WHO analýza z dubna 2022 shrnula, že až 65 % Afričanů bylo infikováno SARS-CoV-2 do konce září 2021. To znamená, že i bez vakcíny získala značná část populace ochranu. Vysoce průkazná byla řada sérologických studií, které ukázaly velké rozdíly mezi hlášenými a skutečnými čísly – třeba v Keni byl podle protilátkových průzkumů potvrzen pouze 1 případ ze 415 skutečných infikovaných v polovině roku 2020.
Souhrnně tedy v Africe narůstala imunita přirozeným způsobem, zatímco v bohatších zemích kombinace vysoké promořenosti (po vlnách) a širokého očkování spustila útlum šíření. Modelové studie např. v Jižní Africe ukazují, že se zvyšující se proočkovaností klesala kumulativní úmrtnosti. Z toho plyne, že v Africe byla nakonec populace chráněna hlavně promořeností, zatímco očkování v dalších letech přispělo zejména k ochraně zranitelných skupin.
Závěr
Z dostupných dat a analýz vyplývá především to, že pandemii COVID-19 v Africe nelze hodnotit jednoduchými či jednoznačnými závěry. Oficiálně nízké počty případů a úmrtí mohou být výsledkem kombinace biologických, demografických i sociálních faktorů, zároveň však odrážejí značná omezení v testování a hlášení. Mladá populace, nižší výskyt chronických onemocnění a rychlá reakce některých států mohly hrát určitou roli, ale zůstává obtížné přesně určit, do jaké míry. Výrazné rozdíly mezi statistikami a odhady skutečné zátěže ukazují, že data z Afriky je třeba interpretovat s maximální opatrností. „Africký paradox“ tak zůstává spíše názvem pro naši nejistotu než pro vyřešenou záhadu – a připomíná, kolik toho o globální pandemii stále nevíme.
-sm-
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10289075
https://healthpolicy.fsi.stanford.edu/news/how-has-africa-largely-evaded-covid-19-pandemic-0
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9611584
https://www.afro.who.int/news/over-two-thirds-africans-exposed-virus-which-causes-covid-19-who-study
https://africarenewal.un.org/en/magazine/cases-drop-first-time-africas-fourth-covid-19-wave-ebbs
https://whotogo-whoafroccmaster.newsweaver.com/jku37xzkcl/8b199w9i46dy48iiujdam4?
https://tools.africacdc.org/vaccinedash
https://journals.plos.org/ploscompbiol/article?id=10.1371/journal.pcbi.1012456