Předseda Hospodářské komory ČR, dřívější ministr průmyslu a obchodu ing. Vladimír Dlouhý se v rozhovoru pro Seznam Zprávy 4. 2. 2021 zamýšlel nad možnostmi rozvolňování stávajících vládních opatření a řekl větu, která se na malou chvíli dokonce stala titulkem. Ten zvedl ze židle mnohé zaměstnance, kteří již třeba opakovaně pracují z domu v režimu tzv. home office.
„Psychologové, sociologové by mohli mluvit o tom, jak se vůbec lidé, obzvláště zaměstnanci, kteří jsou na home office, budou vracet k nějaké pracovní disciplíně. Nalijme si čistého vína. Ti lidé na jednu stranu strádají, trpí, hádají se doma, nelíbí se jim to, na druhé straně je to placená dovolená. Co si budeme namlouvat.“
říká kromě jiného Vladimír Dlouhý v rozhovoru
Slova o „placené dovolené“ nakonec z titulku zmizela, ale zůstala pachuť cynismu. Vždyť jak jinak lze nazvat následující výrok:
„Jsem připraven uvažovat o možnosti, nemám na to ale čísla, jestli by se ty peníze, které se dávají na kompenzace, nemohly nalít ještě rychle do rozšíření dočasných zdravotních zařízení, která by mohla třeba po určitou přechodnou dobu přijmout větší počet nakažených.“
prohlásil Dlouhý
Tento jeho výrok jen dokládá pravdivost označení „cynický ekonom“, protože pan inženýr následně svá slova mírní, ale z celého rozhovoru lze vyčíst jasné poselství: „Podstatné je, aby fungovala ekonomika. Zdraví už se nějak vyřeší a mrtví zde budou tak jako tak.“
Podařilo se mi oslovit pracovníky na home office a zde jsou jejich zkušenosti z práce, která je mnohdy těžší, než v době klasické docházky do zaměstnání.
„Práce v režimu home office je mnohem těžší, než se zdá. Jako člověk se sklonem k asociálnímu chování se po letech terapií vracím zpátky k tomuto chování, protože ho najednou společnost podporuje. Nejsou žádné pokecy s kolegy, společný oběd, pivko po práci, nic. Zároveň je extrémně těžké nastavit si limity, tady práce končí a tady začíná. Když chodím do officu, málokdy se mi stane, že by mě někdo požádal o schůzku v 7 večer nebo 6 ráno. Najednou se dělají neplacené přesčasy, protože každý šéf řekne, že máš být vděčný, že práci máš. Což je mimochodem pravda, mnoho lidí přišlo o práci. Pokud jde o lhaní o covidu, myslím si, že je to obráceně. Všichni se bojíme o svou práci, takže spíš mlčíme o potencionálním nakažení, protože si nemůžeme dovolit vynechat práci. Já např. strávila svoji ‚angínu‘ prací.“
píše pracovnice v oboru IT
Známe se s Marií, onou „ajťačkou“, už nějaký pátek a vím, jak je pro ni těžké třeba nebýt s přáteli a spoluzaměstnanci, na straně druhé je to žena velice zodpovědná a nejen chápe závažnost současné situace, ale zažila si dost horké chvilky - ne přímo s covidem, ale s chorobami, se kterými se potýká jak ona tak její přítel.
Další názor je spíše formou vzkazu Vladimírovi Dlouhému.
"Home office není žádná dovolená. Pracuji na home už léta ze zdravotních důvodů. Považuji to za privilegium, o které se musím zasloužit svými výsledky. Ani ne můj zaměstnavatel, ale já mám neustále strach, že zaměstnavatel bude mít strach, že si vykazuji čas strávený nepracovně. Když čekám na návrat přerušeného připojení. Když píši email ohledně něčeho, na co se potřebuji zeptat, ačkoliv v práci bych dostala za minutu odpověď. Když mi někdo napíše zprávu a já se na ni podívám. Protože můj zaměstnavatel nevidí, kolik odpracuji, nepíšu si čas strávený tím, co se mi nepovedlo. Home office mi dává možnost vykázat vyšší produktivitu tím, že neproduktivní hodiny prostě zamlčím. Věnuji zaměstnavateli čas, kdy se cítím nejlépe a jsem nejbystřejší. Nepracuji po obědě, nevyspalá. Nepracuji do šesti. Pracuji běžně o půlnoci, když je něco zajímavého, co chci dodělat, nerozptyluje mě myšlenka, že zítra musím vstávat do práce. Když se ráno probudím dříve, mohu hned začít pracovat, než dostanu hlad na snídani. Nejvíce práce udělám vždy o víkendech. Protože o víkendech mě nic při práci neruší, nemusím na poštu ani úřad ani k lékaři, mohu prostě v klidu pracovat, proto je mi to příjemnější a cítím se i při práci víkendově. Ostatně víkendově se cítím na home office vždy, ne proto, že nepracuji, ale proto, že pracuji, jak chci a kdy chci.
Nemám pocit práce, když to je, jak chci já. Jsem ráda, když nejsem rozptylována veselými historkami kolegů. Nemám tu profesionální počítač, vlastní pracovní stůl, vhodné pracovní posezení, nikdo mi ho nekoupí. Od rána do večera sedím doma, nechodím na záchod zaměstnavatele, používám vlastní papír, mýdlo, netočím si vodu na čaj v jeho kuchyňce, platím elektriku, kterou mi žere pracovní počítač. Čím víc hodin pracuji doma, tím víc na mně zaměstnavatel ušetří a já tratím. Nemám nárok na příspěvek na stravování. Neušetřím na jídle tím, že se nacpu bábovkou, co přinesla kolegyně. Do žádné práce necestuji, mohu tedy pracovat o 2 hodiny déle. Vlastně víc, nemusím se bát, že cestou z práce usnu za volantem. Nenakoupím si ale cestou z práce, nevyřídím pochůzky, nic nemám po cestě. Nevyřídím si v práci soukromé emaily. Sotva stíhám vyřizovat soukromé záležitosti, odkládám je. Když si mám vybrat mezi vyřizováním soukromého a prací, raději pracuji.
Práce je jednodušší, mám na místě všechny potřebné podklady, dělat něco soukromého obvykle vyžaduje náročnější úsilí. Léta jsem pracovala ‚normálně‘. Všichni víme, že kancelářská práce není o 8 hodinách pracovního výkonu, ale chvilka sem chvilka tam, kdy stejně nic nedělám. Tři hodiny ztracené každý den cestou 2x po stejné trase je čas, který není k užitku ani zaměstnanci ani zaměstnavateli a někde jej zaměstnanec tedy musí ošidit. Stěžujete-li si na nižší produktivitu zaměstnance na home office, nemáte příliš velké iluze o tom, jak ten stejný zaměstnanec využívá svého potenciálu v kanceláři, byť pod vaším bedlivým dohledem?"
píše Lenka
Vladimírovi Dlouhému se rozhovor do velké míry nepovedl. Odhlédněme od toho, že v době, kdy zcela vážně promýšlíme, jak zachraňovat lidské životy, zdraví občanů a kdy se objevují stále častěji potvrzené případy následků onemocnění covid-19, Dlouhý propaguje rozvolnění a přesuny peněz do zdravotnictví, které by tak bylo připraveno na větší počet nakažených. To už je onen známý pohled cynických ekonomů.
Dlouhému se však povedlo dehonestovat práci tisíců zaměstnanců na home office, kteří v žádném případě nepovažují práci z domu za něco méněcenného, nepřipadají si jako na „placené dovolené“ a svým přístupem, i když někdy ve značně těžkých podmínkách, chrání třeba své blízké.
Na závěr dotaz a odpověď, týkající se problematiky home office:
Dobrý den,
píše znepokojený zaměstnanec
v open space kancelářích se nadále pracuje , jako by se nic nedělo. Uvnitř lidé nenosí roušky ani respirátory, jsou blízko u sebe.
Zdaleka ne každý je na 100% home office. Takových lidí je minimum. Vidím to u nás v kanceláři a z oken to vidím i v okolních kancelářích.
Dokud se s tímto něco neudělá, COVID19 se bude šířit a šířit. Je to strašné i proto, protože pak vláda tápe a dělá čím dál šílenější opatření.
Měl by být zákaz práce v open space - firmy by si uměly najednou poradit jak pracovat z domova. Případně by o tom rozhodoval každý pracovník, zde jeho práce jde vykonávat vzdáleně nebo ne.
Toto není udávací email - naše firma se k tomu zrovna postavila dobře a máme 100% home office (dokud je nouzový stav). Jde mi o to, abyste si uvědomili, jaká je reálná situace v open space napříč republikou.
Mám pocit, že o tom nikdo nic odpovědný netuší. Co dál v tomto můžete vy nebo já dělat?
Odpověď není jednoduchá. Stále platí epidemiologická opatření, která zavedla vláda. V nich jsou mnohá doporučení, která však lidé z únavy ze situace mnohdy nedodržují a stejně tak se chovají zaměstnavatelé. Nezbývá, než přímo konkrétní zaměstnavatele i zaměstnance na závažnost situace neustále upozorňovat, protože sankce jsou bezzubé a můžeme jen doufat, že i ze strany státu dojde v této věci k posunu tak, aby nedocházelo k ohrožování okolí ze strany lidí, kteří opatření začali ignorovat. Jak se píše na začátku odpovědi, jednoduchá ta odpověď není a i když si závažnost této situace plně uvědomujeme a není nám vůbec lhostejná, je věcí státu, jak se k této problematice postaví a věcí odpovědnosti zaměstnavatelů i zaměstnanců, aby důležitá opatření respektovali.