Téma distanční výuka dnes hýbe veřejností, pedagogové, žáci, studenti i rodiče jsou často ve sporu, zda je tato forma vyučování přínosem či spíše kazem pro již tak často opomíjené školství. Kromě předmětů, jako jsou jazyky, matematika, chemie a podobně jsou ale ve školních osnovách i výchovy hudební a výtvarná. Jsou školy umělecké, kde se vyučuje hudba, tanec, výtvarné obory a umění dramatické. Ty jako kdyby poslední dobou unikaly naší pozornosti, a přitom nejsou o nic méně důležité než průmyslovka či gymnázium.
Výtvarničení v čase corony
Studenti škol výtvarných to prý mají lehké, říkají ti, kterým je problematika výtvarného umění
vzdálená. Stačí jim kus papíru a tužka a „mohou se učit“. To ale zdaleka neodpovídá realitě.
Výtvarné obory na různých typech škol, výtvarná výchova na škole základní, to je přece něco,
co nás bude duševně obohacovat v každé době, ve chvílích zlých i dobrých. Takže hovořit i o
problémech jinak nevýznamných má v souvislosti s ní v současné situaci smysl.
říká například studentka Vyšší odborné školy grafické a Střední průmyslové školy grafické v Praze, tzv. Hellichovky.
„Abych splnila to, co mám v distanční výuce splnit, měla bych si sehnat materiál, který je
momentálně díky uzavření obchodů nedostupný. Musím si vyjednat něco náhradního a někdy je to obtížné. Každá má práce musí splňovat určitá kritéria.“
Materiál potřebný k plnění zadání není jediným problémem, se kterým se potýkají studenti
škol výtvarných a třeba i fotografických. K prezentaci své práce v mnoha případech musejí
používat elektronickou komunikaci a to není optimální třeba jen z důvodu, že „padá net“ a
někdy se přes veškerou snahu nedaří připojit tak, aby to mělo smysl a v bylo to „v pravý čas“.
vyzdvihuje pozitivní prvky tvoření učitelka výtvarné výchovy na základní škole v Olomouci.
„Na základní škole zadáváme žákům domácí práci, například kresbu na dané téma. Jsou i žáci, kteří se chlubí díly zpracovanými naprosto spontánně a z toho mám radost. Protože skrz obrázek nebo drobnou plastiku může člověk vyjádřit své pocity a lze to brát i jako jakousi arteterapii v těžké době.“
Žáci, studenti a všichni ti, které výtvarná výchova zajímá a přitahuje, ti většinou s distanční
výukou kromě výše popsaných potíží s materiálem problém nemají. Naopak tvoření pomáhá
a dokáže v člověku probouzet to pozitivní i v hodně těžkých časech.
I vyučující distanční výuku vítají. Nejen proto, že výtvarníci, kteří vyučují, patří mnohdy do
rizikových skupin, ale jak mi sdělil jeden z nich „samostatná práce někdy přináší nečekaně
zajímavé a kvalitní výsledky“.
Podobné to máme s hudbou, píše Ema Euler
Muzika nejpřirozenější nám jest, pravil Jan Amos Komenský, učitel národů a hudební výchovy.
V době, kdy žil, ale i ve všech dějinných epochách dřív hudba vždy existovala a byla
vyučována. Můžeme si položit otázku, jestli náhodou „nejde o dinosaura“ a věc by neměla
být odložena do muzea. Způsob, jakým se hudební výchova obvykle a zejména na základních
školách vyučuje, dává této otázce legitimnost, přesto je ale odpověď „NE“.
Rozumět hudbě znamená rozumět poměrně velké části světa. Té, co se nevykazuje
v tabulkách, nebývá ve zprávách v televizi ani ve vědeckých publikacích, jenže o to víc je
denně s námi.
Podle Bloomovy revidované taxonomie vzdělávacích cílů se moderní pedagogika zabývá
kognitivními a nekognitivními (afektivními) vzdělávacími cíli. Obecně se „počítá“, že
„nekognitivní cíle bude plnit estetická výchova“. I když to je v podstatě nepochopení Bloomova záměru, nechme to stranou. Bloom pokládá dosahování nekognitivních
vzdělávacích cílů za nejzávažnější a nejsložitější v učebním procesu. Pokud by to tak bylo,
vede estetická výchova.
Při zahájení distančního vyučování se nad hudební výchovou začaly stahovat mraky. Zavládlo mínění, „že by se to mělo zrušit“, mnoho škol ji také zrušilo, těch škol, kde hudební výchova slouží „k doplnění úvazku“. V některých školách ale „zbyli“ učitelé hudební výchovy, a tak jsme se do toho dali.
V jarní karanténě jsem nevyučovala on-line. Byla jsem velmi průměrný uživatel PC, platforma,
na které výuka probíhala, byly emaily a Bakaláři. „Prostě jim pošlete nějakou písničku.“
Vlastně, proč ne, ale jakou? A PROČ vlastně?
Druhá odpověď se vynořila poměrně rychle. To, co mohu udělat i na dálku, je poslat „něco,
co uleví“. Nebo pobaví, nebo přivede na jiné myšlenky nebo ukáže, že na to, na co já teď
myslím, myslel dřív už někdo jiný a napsal o tom písničku. Jakkoliv to může vypadat banálně,
jedná se ve skutečnosti o tzv. „AHA-moment“, tedy tu chvíli, kdy se učíme. Hledala jsem
písničky a psala k nim otázky. „Povinný úkol“ byl vždycky jen poslechnout si to, nepovinný byl:
„Co byste odpověděli na položené otázky a jaké otázky napadají vás.“ Poměrně rychle jsem
začala dostávat množství emailů s množstvím myšlenek a názorů. Nejeden email ukrýval
originální, tvůrčí práci. Učím 300 žáků. Ty nejlepší práce byly často podepsané jménem, které
jsem si stěží spojila s konkrétní osobou.
Postupně jsem si uvědomila důležitou věc:
„najednou" se vynořily z laviny hlasů a projevů třídy děti, které jsou introvertní a nenápadné.
Ve škole o nich nevíte, protože obvykle „trpí tiše“ anebo prostě jen sní, odpoutávají se a
přečkávají nepříjemnou dobu, které se nemají jak vyhnout. Nemají rády ruch, upoutávání
pozornosti, hluk, nátlak, příliš prudké výměny názorů.. A nic z toho neznamená, že se nechtějí učit, jen se potřebují učit jinak. Potřebují klid, vnitřní svobodu, možnost hospodařit vlastním časem, nevykonávat „stádní aktivity“.
Když začnete distančně učit, tyto děti vám začnou posílat originální, myšlenkově bohaté práce, žádný úkol nezmeškají, jsou ochotné překonávat nejrůznější obtíže, samy začnou navazovat kontakt. Když se cítí v bezpečí a rozhodnou se otevřít se vám, řeknou:
„Radši se učím doma, učím se rád, ale ve škole se necítím dobře. I s vámi, paní učitelko, si rozumím líp teď, když si píšeme nebo spolu mluvíme jen sami dva.“
Pokroky, které tyto děti udělaly během distanční výuky, jsou pravděpodobně obrovské. Je
škoda, že nikoho nezajímají, protože jsou to možná právě tyto děti, které rozhodnou o tom,
jak to bude s tou „vzdělávací propastí“. Mým odhadem je jich cca 40 % z celkového počtu.
Kromě introvertních dětí, kupodivu, začaly pracovat i některé „děti zlobivé“. „Drzý Pepa“,
který vám normálně ve třídě pije krev neustálým provokováním, rozkopáváním všeho, co
pracně vybudujete, nic si nenechá vysvětlit a jen se cynicky řehtá, je najednou první, kdo
odevzdává. Vlastně není těžké domyslet si proč.
Děti, které J. A. Komenský řadil do kategorie „bystré, dělají radost“ obvykle také pracují, i když část z nich se může dostat do motivační krize. Třída, jejich publikum, které je pro ně měřítkem a důležitou zpětnou vazbou, najednou není. Najednou nikde není nahlas řečeno, „kdo to má nejlepší a bez chyby“.
Část dětí se prostě neozývá. Časem se ukáže, že byly u babičky, na chalupě, v lese či na
horách a že na úkoly z hudební výchovy ani nepomyslely. Domnívám se, že to nevadí. Jejich
práce na nekognitivních vzdělávacích cílech byla odvedena. Byly někde, kde byly šťastné,
slyšely dost hudby z přírody a babička pravděpodobně na úkoly z počtů dohlédla.
A tak jsme pokračovali dál. Začali jsme vyrábět hudební nástroje z toho, co je doma po ruce, a hrát na ně, vymýšlet vlastní hudbu, slova, učit se o hudebních nástrojích. I v jednoduché
formě dopis – odpověď, to děti bavilo. Chybělo jim společné zpívání. Těšili jsme se na září, ale zákaz zpěvu se dostavil dřív, než jsme něco nazkoušeli. Pak krátká fáze hodin v rouškách, kdy se nedá dělat nic, co není zakázané, nudné nebo velmi vysilující, a pak znovu distanční
vyučování.
Jenže teď už jsme on-line. Propluli jsme mezi digitální Scyllou a Charybdou a můžeme se vidět kdykoliv. Udělala jsem kanál na Youtube, kam dávám dětem písničky, děláme on-line kurs dějin hudby. Myslela jsem si, že to nebude zajímat nikoho, ale zpětná vazba dopadla jinak. Nemůžeme zpívat společně, ale děti zpívají a hrají doma. Posílají mi svoje nahrávky. Ve škole bychom museli mlčet a dezinfikovat ozvučná dřívka. Místo toho ale mám v MS Teams
výsledky, dokonce je mohu i vykázat. Ne že by o to šlo. Ale může se na to podívat každý, kdo
bude povídat o „ohlupování dětí podřadnou distanční výukou“.
A co říct nakonec?
Chápeme, že distanční výuka má svá negativa, limituje rodiče, žáci postrádají kontakt se spolužáky a přímý kontakt s vyučujícími, současná epidemiologická situace ale nepřeje rychlému návratu studentů a žáku do škol.
Distanční výuka není tragédií, je to záležitost, kterou mohou studenti i pedagogové uchopit různě, a pokud je vůle na obou stranách, není „méněcenná“, jak někteří říkají. Je však potřebná podpora státu, zřizovatelů škol, aby distanční výuka probíhala s dostatečným technickým zázemím.
V případě škol uměleckých či uměleckých předmětů na školách různého typu může vést distanční výuka právě k rozvoji umělecké osobnosti, a proto na ní hledejme to pozitivní a neházejme ji do koše jen jako obtížný následek zlé epidemie.