Server iRozhlas zveřejnil zajímavý článek pod titulkem „Od moru ke covidu: unikátní data, jak se měnily příčiny úmrtí Čechů od císaře pána do dneška.“ Hned v úvodu si autorský kolektiv podílející se na článku klade otázku, kterou si dnes klademe denně, a přitom totožnou otázku si kladli lidé daleko před námi: S covidem, nebo na covid? Odpověď na otázku, která loni zamotala hlavu celé civilizaci – tedy co považovat za příčinu úmrtí – hledá lékařská statistika přes sto let.
„Neuvěřitelně působí fakt, že ještě před 200 lety se naši předci dožívali podobného věku jako ve středověku – průměrně méně než třiceti let. Na základě kosterních nálezů odhadují historici naději dožití v devátém století u kmenů, které žily na dnešním českém území, na 27,5 roku. O tisíc let později to bylo podle císařských dat 28,2 roku.
Když na úvod trochu předběhneme, během necelých dvou století se délka života protáhla z 28 na bezmála 80 let. Nešlo o plynulou změnu: jsou období, jako přelom 19. a 20. století, kdy se život během jedné generace prodloužil o 40 procent, světové válce navzdory. V jiných dobách se růst délky života zpomalil nebo zastavil. V komunistických 60. letech minulého století se dokonce u mužů na celé desetiletí obrátil.“
píše se mimo jiné v článku.
Všichni z nás asi poznali někoho, kdo mávl rukou a konstatoval, že člověk by při „své chorobě“ stejně zanedlouho zemřel, a dokonce se lze setkat s názory, že covid byl pro toho člověka jen nepatrným problémem, který pouze urychlil to, co by stejně zanedlouho přišlo. S tímto cynismem vstupovala do diskuzí i celá řada lékařů.
Článek se podrobně věnuje pro nás již dost vzdálené historii. Zajímavou pasáží je ta, která se zaobírá obdobím kolem 1.světové války.
„V posledním válečném roce zasáhla Evropu pandemie španělské chřipky s násobně vyšším počtem obětí než samotná válka. Vzápětí se úmrtnost prudce snížila: ještě v roce 1919 zemřelo v české kotlině téměř 180 tisíc lidí, o čtyři roky později 142 tisíc. Na nižší hladině úmrtnost zůstala po většinu první republiky.
Největší zlepšení v poválečných letech zaznamenala úmrtnost na infekce a nemoci dýchací soustavy. Obojí souvisí s válečnými roky, únavou rakouského hospodářství a právě španělskou chřipkou,“
popisují autoři situaci kolem dnes také často zmiňované epidemie tzv. španělské chřipky.
V článku jsou podrobně popsány etapy vývoje společnosti, v letech 1949 až 1989 nalezne mnoho z nás to, co ještě důvěrně zná.
„Podobně jako po první, i po druhé světové válce se úmrtnost snižovala: mezi lety 1949 a 1959 klesla standardizovaná míra úmrtnosti z 1584 na 1294 úmrtí na 100 tisíc obyvatel. Jenže od té doby se téměř nezměnila, za dalších třicet let klesla jen minimálně z 1294 na 1233 úmrtí.
Díky antibiotikům a později také očkování se podařilo vymýtit dětskou tuberkulózu, radikálně snížit počty obětí tuberkulózy ve vyšším věku, spály, záškrtu, spalniček i dávivého kašle. V roce 1949 na infekce zemřelo víc než 10 tisíc lidí, o čtyřicet let později měly jen čtyři stovky obětí,“
ukazuje se v článku užitečnost očkování.
Velice zajímavý text pak nacházíme v části, která se věnuje problematice zvyšujícího se věku dožití po listopadu 1989, ale to už je na každém, aby si text pročetl a zamyslel se nad sdělně vytvořenou grafikou, která text doprovází.