Výzva Čtyřicet dní pro zdraví lidí a ekonomiky vyzývá Česko vyvinout úsilí ke snížení počtu nových (zjištěných) covid-19 nákaz do velikonoc pod tisíc denně. Komentátoři se dovtípili, že navrhujeme lockdown. V Iniciativě Sníh, kde výzva vznikla, vskutku vidíme jako cíl marginalizaci nákazy s nadějí na následnou eliminaci (či eradikaci, to je však označení pro vykořenění celosvětové). Jako naděje se nyní jeví široké očkování celosvětovým úsilím rychle vyvinutými a dále vyvíjenými vakcínami.
Lockdown spočívající ve zřetelném utužení omezení však má smysl, jen když se zahájí další opatření, která by musela pokračovat přinejmenším celé měsíce po onom několikatýdenním uzamčení. Prostě bojovat s nákazou důsledně a účinně, lépe než doposud. Strategie mitigace, brždění nákazy, jež se jinak považuje za neodvratitelnou, znamená mnohaměsíční přehlcení nemocnic, zbytečné utrpení, četná úmrtí, vyčerpání zdravotníků a únavu veřejnosti. Bagatelizace, ignorace či negace, po níž v Česku dosud kdekdo volá, je nejen nemravná, ale vyloženě bludná. Zakládá se totiž na lhostejnosti vůči seniorům a chronicky nemocným. Přehlíží však rovněž stále patrnější dlouhodobé zdravotní následky pro mnohé mladší, kteří akutní fázi covid-19 prošli s mírnými příznaky či vůbec bez nich. Dosažení kolektivní imunity pomocí promoření, slova to notabene dodnes opravovaného korektorem a bez obdoby v dalších jazycích, se ukazuje být marné, jak ukazuje reinfekce třeba v brazilském Manausu. Zrovna Česko je pak parádním příkladem, že nezvládnutá nákaza ohrožuje hospodářství, společnost, ba nakonec režim. Vždyť medicínskou krizi následuje krize politická. Možná též proto dálněvýchodní státy, kde podle mnohých tuzemských hlasů na jednotlivci nezáleží, důraznými opatřeními takovou nákazu potlačují hned na začátku.
Taková omezení zavede jen stát. Nástrojem je právo. Nemusíme se přitom stále zaklínat právním státem, nějaké právo je nástrojem každého státu. Celý rok jsme totiž pořádně nezačali s tímto nástrojem dobře pracovat. Jako právník mezi tvůrci výzvy se tedy pokusím načrtnout, jak je žádoucí konat.
Scestím se stal opakovaně prodlužovaný nouzový stav. Vláda brzdila pandemii hekticky přijímanými a měněnými krizovými opatření, jež doplňovaly mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví a krajských hygienických stanic. To první je krizovou legislativou, to druhé křížencem legislativy a administrativy. Je jistě správné, že se konečně – byť teprve eskalací medicínské krize a startu krize politické - začala připravovat skutečná pandemická legislativa.
Právě schválený pandemický zákon (94/2021 Sb.) je však slabý, počínaje označením celkového režimu, který by měl navázat na nouzový stav jako „pandemická pohotovost“. Vždyť přece jsme uprostřed covid-19 pohromy! Už řadu týdnů jsme podle smysluplných hledisek - zjištěných nákaz a úmrtí na počet obyvatel - víceméně nejhorší na světě. Konstruktivnější opozice připravila alternativní návrh, ten byl však podobný, vše obalovala cukrová vata slibů úlev a uvolnění.
Problematická zůstává masivní delegace na ministerstvo. Parlament přes opačnou rétoriku rád vládě ponechává nyní rozžhavené žezlo. Vždyť plošné zákazy jsou nouzová legislativa, jež zásadně omezuje obvyklé možnosti, rámované již třicet let českým právem, jako základní práva a svobody. Takovou legislativu by měl přijímat či alespoň potvrdit volený zákonodárný sbor, zde je ona opoziční alternativa trochu lepší.
Nepřekvapí, že nakonec se stejně znova vyhlásil „zbrusu nový“ nouzový stav. Nejdramatičtější týdny se tak uplatňuje podvojná úprava. Výsledná nepřehlednost však vůbec není ten největší problém, který s právem máme. Potřebný je rozsáhlejší zákon, který pro odlišení od onoho navrhovaného zákona a jeho opoziční alternativy označme za zákon na vymýcení covid-19 či covid-19-eliminační zákon.
Problematická zůstává masivní delegace na ministerstvo. Vždyť plošné zákazy jsou nouzová legislativa, jež zásadně omezuje obvyklé možnosti, rámované v Česku již tři desetiletí jako základní práva a svobody. Takovou legislativu by měl přijímat či alespoň potvrdit volený zákonodárný sbor, zde byla ona alternativa trochu lepší. Po roce se však zdá, jako by to všem vyhovovalo. Vláda a ministerstvo sází opatření jak na běžícím páse a nemusejí vyjednávat. Poslanci a senátoři, zejména pak ti opoziční, mohou kritizovat.
Jistě, takový zákon by se musel upravovat a doplňovat rychle, často během několika dní. Smysl by dávala dokonce ústavní novela, jakož také covid-19 paragrafy jednacích řádů obou komor, které by umožnily ještě urychlit legislativní proces v našem dvoukomorovém parlamentu. My totiž ve skutečnosti v nouzi ještě několik měsíců budeme, dokonce když se nám během následujících týdnů podaří denní čísla výrazně snížit.
Ona krizová a mimořádná opatření totiž žádají soudy odůvodňovat podobně jako správní rozhodnutí. Zákony se takto nepřezkoumávají. Uvědomme si přitom, že zvláště nezvládnutou nákazu zadržujeme opatřeními, která byla dříve zcela nepředstavitelná. Mnohá jsou pak zoufalá. Nemáme podrobné poznatky ve kterém obchodu se nejvíce šíří virus, abych zde připomněl nedávný nález Ústavního soudu rušící omezení maloobchodu. Vždyť si na Západě ochranou soukromí a potlačením státního sledování znemožňujeme takové poznatky získat. Tvrdých dat je vůbec daleko míň, než si mnozí představují.
Úplně stačí, že covid-19-eradikační zákon by přezkoumával Ústavní soud. Jeho pojetí konstitucionalismu je již roky aktivistické. To zde ale čtenáři vysvětlovat nelze. Doufejme tedy, že soudci si svedou uvědomovat skutečnost a nakonec zůstanou zdrženliví a že nejsou šílenci, jak se právě jeden soudce dušoval. Jim podřazení mladší soudci si totiž někdy počínají jako čarodějův učeň. Například rozsudek zakazující po kurážném posouzení ústavnosti sporně obnovovaného nouzového stavu distanční a přikazující prezenční výuku jednomu pražskému gymnáziu dokládá děsivou neschopnost zvážit důsledky pro lidi.
Veřejnosti se stejně opatření vysvětlovat musí, včetně opatření obtížně pochopitelných. Vždyť jsou zcela nemyslitená. Zvláště pokud na jejich soustavné vymáhání kdekoli na českém území nejsou síly. Třeba takový zákaz cestování na zimní rekreaci mohl při oblevou přemrzlých sjezdovkách sloužit snížením hrozby úrazů, na které právě zahlcené podhorské nemocnice nemají síly.
Hlavně však musíme překonat omezení se na zákazy. Nezapomínejme totiž, že co nestanoví krizová legislativa, to reguluje ta standardní. Ta je však mnohdy zoufale náročná, takže se buď přehlíží či obchází, nebo vše zpomalí či zastaví. Obojí určitě posiluje respekt české veřejnosti vůči právu, můžeme ironicky dodat. Stanovovat by se mělo poměrně přesně a tudíž podrobně. Na výkladové debaty, které ostatně v Česku vedeme též ohledně standardní legislativy méně, než by bylo záhodno, zde opravdu není čas, ohledně jeho ustálení soudy ani nemluvě.
V únoru se hodně mluvilo o návratu dětí a mládeže do škol. Předpokladem je soustavné hromadné testování. Školy jsou místem, kde se nákaza prostě šíří. Musí se vyřešit formality. Třeba stanovit, že onu zdravotní službu – preventivní diagnostickou péči a zároveň posudkovou činnost, protože tím rozbor vzorku je, dělá někdo jiný než poskytovatel zdravotní péče. Vyjasnit se musí postupy při zjištění nákazy, propojit s profesionálním zdravotnictvím. Vyvážit účinnost a ochranu soukromí dotčených je tanec mezi vejci. Hlavně se však zřetelně musí určit, že netestovaný žák či student se bude učit doma, vždyť jinak to nemá smysl. Totéž pak platí pro učitele, nejde jinak. Tím se naznačuje odpověď. Určit se musí též další hygienická opatření. Podobně to platí pro testování, které by se mělo provádět v továrnách, kancelářích a dalších pracovištích, nemá-li na ně dopadnout onen konečně účinný – doufejme - lockdown.
Začátkem března se naopak začalo mluvit o uzavření továren, aby se nakonec během dvou týdnů rozjelo povinné testování zaměstnanců, kteří pracují na pracovišti. Ocenit je třeba první uvědomění si souvislostí, třeba zdůraznění, že laická diagnostika se nereguluje legislativou pro profesní medicínu. Jakákoli nejasná formulace vyvolává pochybnosti. Jakkoli má ministerstvo zmocnění toto testování nařídit, bylo by lepší, kdyby tak učinila vláda či dokonce parlament, je to přece bezprecedentní počin.
Frontovou linií bylo, je a zůstane trasování, testování suspektních, jejich karantény a izolace potvrzených nakažených, samozřejmě pokud nepotřebují hospitalizaci. Možná leckdy a leckde jakžtakž fungovalo, ale vždy chyběla právní koncovka, totiž písemné rozhodnutí. Vždyť žádáme po lidech, aby na dva týdny zahodili své plány a zavřeli se doma. Jistě, poukázalo by se na to, že doručování nebude dostatečně rychlé, problémy ohledně doručování se vlečou roky. Pak se má elektronizovat. Většina již zvládne elektronickou komunikaci. Kdyby stát pro takto omezené lidi – a už jich byl nejméně milion – vytvořil internetovou komunikační platformu, tak by třeba nevolali na všechny strany. Podobné platformy zvládne každý zásilkový obchod.
Stát znovu povolává mediky a další studenty do covid-19 pacienty zahlcených nemocnic. Loni na jaře se to zahrálo „na dohody“, přičemž se dalo spolehnout na jejich ochotu pomáhat. Na podzim jsme s nimi nakládali zmateně a macešsky. Nedivme se, že potřetí už se jím vůbec nechce. Medici už dávno měli mít služební řád a velkorysé služné. Povolávat středoškolačky na místa nebývalého umírání je vyloženě ostudou.
Podrobné právní úpravy kvůli by si zasloužila řada dalších záležitostí, třeba řízení nemocnic a dalších poskytovatelů péče, postupy při přetížení nemocnice včetně dramatu selekce perspektivnějších pacientů lékaři, kterým pak jenom vyhrožujeme, nyní tak zásadní očkování včetně priorit, epidemický dozor nad hospodářstvím, až po dopady na pracovní či obchodní vztahy, dotace a kompenzace, provoz úřadů a soudů, cestování přes hranice či statistiku.
Uvedený covid-19-eliminační zákon by tak byl vlastně rozsáhlý zákoník. Nebo třeba desítka dílčích zákonů, na uspořádání nesejde. Na tom není nic špatného. Máme předlouhé zákony na věci řádově méně důležité. Měnit by se mohl(y) a měl(y) podle potřeby, třeba jednou týdně. Poslanci a senátoři by tomu v následujících týdnech měli věnovat většinu svých sil. Většina jiné legislativní práce pár měsíců počká. Vlastně se tomu daleko více měli věnovat celý rok 2020. V Česku je až moc poctivých lidí, kteří se snaží působit, jako by se nic nedělo.
Sebepečlivěji sepsaný zákon může leccos jen zmírnit. Až na pár spektakulárních případů stát omezení neprosazuje. Pokuty se ukládají výjimečně, nikdo do vězení nešel, byť výjimečně neukázněné svedeme poslat do vazby. Obecně se však vlastně všechno dodržuje víceméně dobrovolně. Nebo spíš to leckdo nedodržuje.
Zoufalá je neschopnost státu cokoli zařizovat. Český stát je mátožný. Byl už dlouho, při různých příležitostech se na to poukazovalo, ale teď se to stalo nebezpečné. Kdekdo teď říká, že se stát rozkládá. Zde by zbystřit měli právě právníci. Na to, aby byl stát právním, musí vůbec státem zůstat. Čeští právníci by neměli být slyšet jenom jako zástupci osobních zájmů, nebo jako, jak je nazývají novináři, „ústavní právníci“ uvádějící, co se všechno nesmí, protože přece lidská práva a svobody. Jakkoli nastínit, co by se mělo zavést či změnit, je daleko těžší.
Debatu o škodách a odškodnění česká právní věda podceňovala, co pamatuji. Na jedné straně je dopad na celá odvětví hospodářství tak zásadní, že pomoc potřebují velké podniky, živnostníci stejně jako zaměstnanci. Bez ohledu na to, zda se jim zakazuje působit, nebo ztratili poptávku po svých výrobcích či službách. Na druhé straně nelze odškodňovat, jako by se nic nestalo a nedělo. Na to žádný stát neměl, nemá a nebude mít. Pokud se k tomu zaváže, tak nakonec zkrachuje. Nějaké oběti a uskromnění musí přinést každý. Po řadě měsíců s výhledem na řadu dalších se musí debatovat možnost a meze změny působení, v některých případech její pozastavení. Podobně to platí pro zaměstnance v povoláních, kde zmizela práce.
Advokátský pár blogující intenzitou naznačující folie à deux svůj extrémní individualismus stylizuje religiózně. Oni eleutheriáni, jejichž podivné námitky řešil dokonce Ústavní soud, jsou přitom historický nesmysl. Řekové bojující proti osmanské nadvládě byli horliví pravoslavní křesťané. Vůbec přitom ti dva vlastně nedohlédnou za hranice. Jinak zpochybňované Řecko je snad nejlepší překvapení neplánované soutěže národů při zadržování covid-19, vždyť vykazuje sedminu českých čísel. Zdá se, že Řekové se ukáznili. Také si asi nenamlouvali, že jejich zdravotnictví to vydrží. Při tamní jinak až problematické rodové soudržnosti nikoho nenapadl nápad chránit oddělením od ostatních. Kdo je naopak nejhorším překvapením?
Vůbec by bylo dobré hledět do ciziny. Zvláště právě teď, když se nedaří. Co totiž v Česku nejde, nedokážeme a nesmíme, leckde jinde jde, dokáží a smějí. Češi by měli vědět, jak přísně se anti-epidemická opatření prosazují v liberálně-demokratických státech Západu, když už si (mnozí) ošklivíme Dálný Východ. Své právo ovšem během dvanácti měsíců patřičně přizpůsobili, často přepečlivě.
Při hloubání ohledně naší pandemické tragédie se vtírá otázka, kterou naopak zkusme umenšit, alespoň tedy nyní: čí je to vina, nebo – jak my právníci říkáme – odpovědnost. Někdo se přece „musí zavřít, až zčerná“, případně by měl platit „jak mourovatý“. Přirozeným pokračováním takových rozčílených úvah, jež stejně přinášejí jen chvilkovou úlevu, je „my za to nemůžeme“. Jak správně píše profesor Parkinson ve svých Zákonech, skutečný zachránce neztrácí vteřinu úvahami, kdo co zavinil.
Že si onen zákon neumíme představit, dokonce kdyby jej tým erudovaných legislativců během pár dní sepsal? Při dysfunkci tuzemské politické scény je to opravdu těžké. Bylo by dobré, kdyby Česko teď řídila vláda širší koalice pro zdraví lidí a ekonomiky, již by pomohl sestavit prezident-státník. To si však svedeme snad uvědomit bez právníků.
17. března 2021 (381. den covid-19 v Česku)
Filip Křepelka