Současnost je natolik složitá a leckdy krutá, že zanechává hluboké jizvy v duších těch, kteří se nacházejí v první linii - v duších zdravotníků. V nedávném webcastu Iniciativy Sníh se tématu psychického vyčerpání zdravotnického personálu naši odborníci věnovali poměrně podrobně. Zdrojem informací může být NUDZ, www.opatrujse.cz., rovněž PhDr. Pavla Doležalová Ph.D zpracovala tipy ohledně pomoci, Psychiatrická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně, Studie (IDEA anti COVID-19) a také Delamcomuzu z.s. nabízejí zpracovaná data, která se týkají této problematiky.
Témata, která se v terapiích u zdravotníků nejčastěji objevují:
Stres, přetíženost a vyčerpání už trvají moc dlouho, zdravotníci často nejsou na takovou zátěž zvyklí, je jich málo, navíc pracují pod obrovským tlakem a není moc jasné, kdy by to celé mohlo skončit. Pracují do padnutí a dochází síly. Nemají navíc žádný „ventil“ - dříve šli po směně ven s přáteli, za zábavou, sportem atd., to teď nejde.
Frustrace a bezmoc souvisí s několika věcmi: velkému procentu lidí nejde pomoci, to je něco, na co nejsou v této intenzitě zvyklí. Na JIPu většina pacientů umírá. U mnoha pacientů dochází k rychlým změnám - jeden den to vypadá, že se zlepšují, druhý den zemřou. Dalším zdrojem frustrace je polarizace společnosti, bezohlednost lidí, „popírači”, systém jako takový, politici, nedostatečné ocenění (ne nutně finanční).
Vyrovnání se se smrtí je velice těžké, nikdy neviděli tolik lidí umírat, neumí se s tím vyrovnat. I několikrát denně musí blízkým oznamovat, že jim někdo zemřel, navíc často o samotě, bez možnosti rozloučení. Nová je pro ně i smrt udušením.
Zdravotníci cítí velkou odpovědnost, sami jsou vyčerpaní, ale nemůžou zkrátka odejít a nechat v tom ostatní, ti jsou taky vyčerpaní. Jsou učení tomu, že musí léčit, pomáhat, stavět potřeby pacientů před svoje vlastní. Neumí často chránit a pečovat sami o sebe a nemají na to teď ani prostor.
Obavy z možného selhání opět souvisí s různými věcmi: Neumí si sami říct o pomoc, je to bráno jako slabost, prohra. A také se objevují pochybnosti o sobě samých - tím, že hodně lidem neumí pomoci, protože např. jejich běžná kvalifikace na to nedostačuje.
Zdravotníkům často vznikají problémy v osobním životě, často přichází ztráta blízkých, komplikující se vztahy kvůli názorovým rozporům ohledně covidu, skloubení práce a povinností doma, u některých i studijních povinností, negativní emoce k vládě, „konspirační teorie“ atd.
Důvody, proč terapeutickou pomoc zdravotníci nevyužívají:
Není na to kapacita, nemají na to prostor, čas, energii, jedou na 200 %, doma ještě mají rodiny a terapie se tam zkrátka už „nevejde”.
Chtějí pouze „vypnout”, jsou tak frustrovaní, že poslední, co po směně chtějí, je mluvit o jejím průběhu s terapeutem. Pokud mají nějaký volný čas, chtějí ho využít nějakým způsobem, který s jejich prací vůbec nesouvisí.
Říct si o pomoc je slabost, na sebepéči, psychohygienu, terapii se ve zdravotnictví často pohlíží s despektem, projevit emoce je slabost, zdravotníci nejsou vedení k tomu, že si mají říct o pomoc. Oni jsou ti, kdo ji poskytují. Sami musí být silní a „vydržet”.