Pandemie neznamená jen nebezpečí, které představuje dosud ne zcela známý virus. Pandemie je i obrovskou psychickou zátěží, stresujícím faktorem, který může naši psychiku oslabit a narušit. K problematice se v pravidelném webcastu vyjádřili členové odborného týmu Iniciativy Sníh prof. MUDr. Julie Dobrovolná, Ph.D., MUDr. Milan Kubek, prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc., Mgr. Zuzana Masopustová, Ph.D., PhDr. Pavla Doležalová Ph.D. a PhDr. David Anthony Procházka, Ph.D., MBA, MSc.
1) Jaké dopady ročního zvýšeného stresu vidíte na pracovišti, jak to mohou psychicky lékaři zvládat? Jsou techniky, jak si sami pomáhají?
Dr. Ševčík:
„Únava je patrná ve všech etážích. Únava pramení z toho, že lékaři mají méně zpětných vazeb než dříve. Náhlé zvraty stavů u pacientů, pacienta vypiplají, a pak najednou přichází prudké zhoršení stavu. Nejsou dostatečně vybírány dovolené. Jedou na plnou forsáž, motor se opotřebovává. Jak pomoci? Dobrou atmosférou na pracovišti, po směně si intenzivně odpočinout ideálně sportovním výkonem.
Ano, jsme zvyklí na umírání a stresové situace, pracovníci resuscitačních oddělení jsou trénováni po celou dobu praxe, výuky. Někteří z jiných oddělení na tyto situace vůbec zvyklí nejsou. Nyní jsou v prostředí, kde pacienti nemluví, třetina pacientů umírá, je to velmi obtížné zvládat. Je to pro každého člověka velmi těžké. Není čas o tom mluvit, není významný zájem o pomoc psychologů mezi lékaři u nás.“
2) Jak prožívají lékaři stres? Jsou odolnější, jak jsou zvyklí z profese? Jaké je vypořádání se s triáží?
Dr. Kubek
„Bohužel zdravotnictví půl roku funguje v nouzovém režimu, nikdo se na to nemohl připravit. Zdravotníci jsou nejvíce postiženou skupinou, 77 tis. zdravotníků prodělalo covid, 81 zdravotníků zemřelo, z toho 33 lékařů, a to zejména v ambulantním sektoru, kde pracují častěji starší lékaři, kteří nemají tolik ochrany jako na covid oddělení.
Nikdo si nemohl vzít půl roku dovolenou. Strategií promořování se vybíralo mezi minimalizací ekonomických ztrát a nezahlcením nemocnic – nemohli jsme se rozhodnout, zda ekonomika či zdraví, ztratili jsme nakonec oboje.
Triáž – na to se nemůže nikdo připravit, jsou určité algoritmy, nerozhodujeme se jen dle věku, kdy je intenzivní léčba účelná a kdy ne – léčit, neprodlužovat utrpení – trochu s tím medicína pracovat umí. Největší noční můra byl přelom dubna/května 2020 v New Yorku. Umírali lidé, kteří neměli možnost běžné zdravotní péče, toho jsme se chtěli vyvarovat. Léto bude rozhodující pro zvládnutí epidemie. S následky se budeme vyrovnávat dlouho.“
3) Mohu ze stresu onemocnět?
Dr. Dobrovolná
„Nelze to vyloučit.
Je nutné rozlišovat krátkodobý stres – jsme schopni se adaptovat, a dlouhodobé přetížení – různé typy z různých věcí.
Stres je adaptační reakce, kterou máme od přírody.
Vazba – civilizační – multifaktoriální – nemoci.
Pozitivní efekt stresu je v tom, že může vést i k tomu, že se některé věci zlepší.
Zdravotníci zažívají největší stres. Extrémně stresující je smrt stejného živočišného druhu. Někteří nemají konkrétní výcvik pro zvládání situace, je třeba systematizovaná masivní podpora.“
Dr. Masopustová
„Zdravotníci nevyhledávají psychologickou pomoc, protože ona není v našem systému, není dostatečně využívaná a není dostupná běžně, není zažitá. Seznamovat se s něčím novým je pro lidi další zátěž a bariéra. Pandemie ukazuje, kde jsou v systému bílá místa, kde nám chybí podpora, kde není něco vyřešeno. Teď to rychle nestíháme napravit. Zdravotníci by měli být seznámeni s interventy, psychology, aby byli běžnou součástí pracoviště.“
Dr. Doležalová
„Na traumatickou událost nikdy nikdo nemůže být dostatečně připraven. Smrt má vždy dlouhosáhlý dopad, ukládá se to v paměti, později se může objevit i posttraumatická porucha. Je dobré vyhledat odbornou pomoc. To, co ti lidé prožívají, je pocit marnosti. Je to v pořádku, že můžeme prožívat nepříjemné a depresivní stavy. Studie nám říkají, že zvýšená dávka stresu je u exponovaných profesí, více pak stres zažívají ženy a zejména ženy s dětmi (studie Národního ústavu duševního zdraví).“
4) Jaká je první stresová covidová pomoc, když toho má člověk už moc?
Dr. Doležalová
„První pomoc je krizová intervence, hluboká lidská podpora, může vykonat kolega, lékař, nemusí to být za každou cenu odborník. Lidská podpora je sdílení, pocit bezpečí, opečovávání psychického stavu člověka. Pokud je třeba navázat, vyhledat odborné pracoviště, služby psychoterapeutů, psychologů – najít např. webové stránky, aplikace, najít odborné podpory. Doporučuji např. stránku https://www.opatruj.se/.“
5) Jak je to se stresem učitelů, rodičů, lékařů – existuje návod, jak se s tím popasovat?
Dr. Masopustová
„Z každého média vyskakují návody, jak se s tím popasovat.
Cílem je představa, že dojdeme k pocitu rovnováhy. To může být velmi nerealistické a je to samo o sobě stresující. Neklaďme na sebe příliš velké nároky - na to, jak situaci zvládat. Naučme se umět reflektovat pocity, vnímat, že mně teď není dobře, že teď potřebuji klid, být obklopen lidmi, kteří podpoří, mít navzájem podporu. Jeden den zvládá situaci lépe jeden, druhý den ji lépe zvládá druhý.
Neztěžovat situaci druhým, kombinace učitel × rodič – sdílet potřeby, zpětná vazba škole, co je možné v rámci rodiny a co ne. Nutná je společná komunikace.
Péče o sebe je důležitá pro všechny z nás. Pro každého je potřebná jiná péče. Někomu pomůže zaběhat si, někdo si pustí seriál, někdo sdílí humor s přáteli, důležité je odreagovat se, sahat po osvědčeném, aktivně poptávat pomoc a pojmenovávat, že mi není dobře. Neaspirovat na velké cíle, zmírnit tím nároky na sebe i na druhé.“
Dr. Dobrovolná
„To, že se zdravotníci neobrací na odbornou pomoc, není problém jen v ČR, ale i v zahraničí. Člověk musí mít zdroje, energii, aby pomoc vůbec vyhledal. Pomoc by měla být co nejméně prahová, mělo by být vyvinuto co nejméně úsilí, aby ji člověk vyhledal. Ideálně by se pomoc měla nabízet sama. Něco se za něco vymění, vždy se za něco platí. Lidé, kteří potřebují pomoc, tak ji nebudou vyhledávat, potřebovali by, aby se pomoc dostala k nim.“
Dr. Doležalová
„Po prvním lockdownu v Portugalsku a Británii bylo obyvatelstvo dotazováno, zda se lockdownem něco zlepšilo. Výrazně se zlepšily vztahy v rodině, zvláště v těch, které nejsou ohrožené. Zhoršily se pracovní záležitosti, ale nastoupila silná propojenost, citová vazba mezi rodiči a dětmi, oživily se spirituální tendence. Lidé si začali všímat drobností v životě, které jsou důležité.“
Dr. Kubek
„Stres ve zdravotnictví nastupuje, když má léčba špatné výsledky. Je to frustrace, na kterou nejsme zvyklí. Nikdy jsme neviděli umírat tolik lidí. A navíc umírají lidé, u kterých by se to nečekalo. Vidíme nedostatek podpory ze strany společnosti. Na jaře lidé tleskali, zpívali, děkovali zdravotníkům apod. A na podzim? Zdravotníci potřebují reálnou pomoc, protože nejen v nemocnicích zmírňují dopady epidemie. Pracovníci na covidových odděleních mají pocit, že žijí v jiném světě – covidária vs. na ulici – vidí, že lidem je zatěžko dodržet základní opatření. Je třeba tyto světy propojit. I lidé mají mít pocit zodpovědnosti.
Lékaři říkají: ‚Tak toto já už nikdy nechci zažít.‘ Lékaři vydrží, dokud bude epidemie trvat, řada lékařů to ale po skončení zavře, protože už to zažít nechtějí – bude velký počet lékařů, který bude odcházet do důchodu, sestry mimo zdravotnictví. Teď to neudělají, neb nejsou dezertéři.“
6) Mám týdny po covidu problémy – jak poznám, zda je to po covidu nebo zda si to jen moc beru?
Dr. Dobrovolná
„Long covid se může protáhnout na řadu měsíců, zatím nevíme, jak dlouhé mohou být následky.
Somatizace, t. j. psychosomatické projevy, které může zanechat onemocnění, to je děsivá zkušenost, být na ventilátoru, v intenzivní péči. Je to traumatizace a člověk si může nést následky dlouhodobě.
Může nést ale i fyzické následky. Aktuálně nevíme, jak mohou dlouho trvat, u někoho odezní, u někoho mohou být možná i navždy. Právě proto je důležité mít na paměti, že je důležité omezit počet nemocných.“
7) A kam se v této společnosti ztrácí empatie se zdravotníky a ostatními?
Dr. Masopustová
„Opravdu se ztratila empatie?Nedělejme rovnítko mezi lidmi, co jsou hodně slyšet, a mezi celou společností.
Na demonstracích a facebookových skupinách se možná vytrácí, ale neznamená to, že se vytratila v celé společnosti.
Pandemie je přirovnána k bouři, kde jsme všichni spolu, ale každý má jinou loďku, na které pluje. Máme pocit, že když někdo s námi nesympatizuje, tak ztrácí empatii. Každý upřednostňuje svoje potřeby. Mohlo to přejít k empatii k dalším lidem – způsob jak tomu porozumět.Dalším vysvětlením je, že ne každý má stejné schopnosti v překonávání překážek. Tedy i frustrace, která vzniká dlouho (mediální zmatek, dlouhodobá izolace apod.), může vést ke ztrátě empatie. Máme tendence se před negativními zprávami bránit, pokud můžeme, zapneme obranné mechanizmy – začneme popírat existenci covidu, zpochybňovat realitu. Cesta rozvoje empatie musí být vícesměrná. Musí být od společnosti, od institucí, musíme obnovit porozumění, co se kolem nás děje. Říct přímo a na rovinu, co pro nás zdravotníci dělají.“
8) Jak podpořit zdravotníky? Bojí se lidé skutečnosti?
Dr. Kubek
„Srdíčko na respirátor je nesmírná psychická podpora. Řada lidí si přerovnala hodnoty. Děti, které jsou vystaveny distanční výuce – nesouhlasím, že jsou ztracená generace - získají hodnoty, pochopí, že jsou důležité věci – např. aby neumřela babička, aby táta nepřišel o práci, aby se jim máma mohla věnovat, že si nemůže koupit vše, co chce.Co tě nezabije, to tě posílí. Daň je obrovská. 30 tis. lidí epidemie zabila. To je rub epidemie, ta míra okorání, 200 lidí umře za den – ‚a nic‘ – ti lidé měli své životy, plány, ale životy se předčasně ukončily, pozůstalí…“
Dr. Ševčík
„Veřejnost si stále nedovede představit, co se za zdmi covidových oddělení děje. V nemocnici je klid, pokud se nepřesouvá pacient na covidovou jednotku. Ani řada zdravotníků si neuvědomuje, co se děje za zdmi intenzivní péče, kolik lidí skutečně umírá. Slyšel jsem výstižné přirovnání, že umírá tolik lidí, jako by každý den spadlo velké dopravní letadlo. Když spadne, kolik je k tomu článků, vyšetřování…“
Dr. Doležalová
„Já bych s tím souhlasila. Přirozená disociace traumatu – nechceme ho vidět. Empatie – lidé v pomáhajících profesích, jsou velmi empatičtí, jsou více citliví a o to více senzitivní, možná o to hůře to snáší.“
9) Co mám nejvíce udělat pro své děti, abych jim nahradila kamarády, rok bez školy?
Dr. Masopustová
„Je důležité si opakovat, že některé věci nezměním. Rodič nenahradí kamarády. Rodič může pomoci zajistit bezpečné setkání s kamarády, s omezenou skupinou lidí, byť jsou zapotřebí ochranné pomůcky a třeba testování. Děti nemusejí být v úplné izolaci. Poskytovat dětem empatii, vyjadřovat jim empatii, máme tendence vysvětlovat, než k tomu přistoupíme. Měli bychom říct dítěti ‚vím, že je to tak, jak to je‘, ‚promiň, že jsem říkal, že to brzy skončí‘ – je to důležité. Část toho, co s abscencí dělat, je nesměšovat dlouhodobé a krátkodobé důsledky – nyní mají děti potíže, může se zdát, že vymizely soc. dovednosti – to se ale obnoví, akorát trochu později.Až bude možný návrat, je potřeba dát čas k adaptaci, dát podmínky k tomu, nedat se hned na dohánění všech věcí, ve škole se seznámit jako třída, říct si, kde jsme se opustili, kde jsme se zase našli. Někomu zemřel rodič nebo prarodiče, přístup k výuce měly děti různý, sdělit si poznatky.
Věřme dětem, že jsou rezilientní, hledejme cesty, jak jim pomáhat. Mluvit o situaci pandemie, o tom, co se děje, jaká jsou opatření, o diskusích, které v rodině vidí, vysvětlit jim, proč se tak děje, př. proč je strýc v nemocnici.“
10) Na facebookovém profilu byly oblepené kořenáče – vysvětlit. Stres mi způsobuje nepříjemné věci – třesu rukou, nesoustředěnost, apod. co s tím mám dělat?
Dr. Dobrovolná
„Kořenáče jsou rukodělné aktivity s dětmi, dotýkám se prostředí, dělám něco rukama, pomáhám si. Vaření a podobné činnosti jsou třeba velice důležité.
Fyzické symptomy stresu při long covid popisuje The Lancet ve studii, která uvádí, že 1 z 5 osob je do 3 měsíců diagnostikována porucha – neurotropní vliv viru. Jsou to neurologické následky long covidu.
Pravidla ve společnosti jsou velmi náročná, trvá to dlouho, pro někoho jsou velmi restriktivní. Stres může nastoupit i z těchto příčin.
Při systematizované podpoře duševního zdraví je třeba brát zřetel, že ne všechny nervové reakce jsou způsobeny stresem, mohou být zapříčiněny virem. Jsou součástí klinického příznaku long covid, nevíme jak je limitovaný. Část populace se s tím bude potýkat velmi dlouho.“
11) Jak moc špatné antidepresivum je alkohol?
Dr. Doležalová
„Není to lék, je to droga. Má uvolňující účinky, sedativní, mnoho lidí to používá na utlumení depresí, ale spíš je tím jen prohloubí. Žádná míra není bezpečná. Má komplexní negativní dopady na zdraví, je velice rizikový. Má vliv na imunitní systém, infekce, syndrom akutní dechové tísně.
Alkohol má větší dopad na ženy – ohroženy jsou jím ženy, matky s dětmi. Lepší než alkohol je vyhledat odpovídající odbornou pomoc.“
12) Mám přehnaný strach o svou rodinu, co dělat, abych se z toho nezbláznila?
Dr. Masopustová
„Co je přehnaný strach? Pro každého jiný. Striktní dodržování opatření může být naprosto racionální chování. Kdo to považuje za přehnaný strach? Tazatel sám nebo někdo z okolí? Narušuje to jeho spánek, vztahy? Destruuje to běžný život, který žijeme?
Pokud je strach zahlcující – omezuje běžné fungování – je třeba pátrat, z čeho vychází. Se strachem je dobré bojovat, např. vytvořit krizový scénář. Je dobré vědět, že pokud mám rizikového pacienta v rodině, co pro něj mohou udělat já nebo jeho okolí, zda má zajištěnou dovážku jídla, je zaregistrován na očkování apod., zjistit, zda by byly potřebné léky, kam bychom šli na test. Když budeme vědět, co máme dělat, pokud komplikovaná situace nastane, tak nám to může pomoci. Pokud nepomůže, je zapotřebí strukturovat sám sebe, kdy strach nechám projít – budu se bát vždy ráno a pak v poledne a pak večer – snažit se vyčlenit. Ne každý dokáže vyhledat odbornou pomoc. Je třeba si ale odpovědět na otázky výše uvedené. Zkusit pracovat se sebou.
Strach by nás neměl paralyzovat a ničit náš život a vztahy s druhými.“