Česká společnost je pod tíhou pandemie, vinou pomýlené vládní strategie a neodpovědností části populace rozpolcena ve dva silně oddělené světy.
Ten jeden je bojištěm o život a zdraví pacientů těžce postižených covidem, odehrává se v nemocnicích a dramatis personae jsou pacienti zápasící s dechem, tedy vlastně topící se na suchu, lékaři, zdravotní sestry a bratři a všichni ti, jejichž služba je nad síly každého z nás.
Ten druhý svět je světem, který se dozvídá o světě prvním z odtažitého přívalu čísel, z reportáží, které jako by vypadly ze scénáře katastrofických filmů, odehrává se v týlu bojů o život a z hlediska světa prvního je téměř fikcí, dokonce pastorální idylou, byť šedivě kolorovanou pod příkrovem epidemických opatření.
Propast mezi oběma světy je důsledkem a zároveň příčinou neutěšeného stavu. Kdyby vláda poskytovala reálný obraz pandemie místo eufemizujícího zastírání agresivní povahy viru SARS-CoV-2, kdyby nepodvazovala všechny mobilizující síly nerespektováním míry oběti, kterou podstupují dnes všichni zdravotníci, kdyby nedávala přednost mediálnímu obrazu sebe samé, tak by ten příkop oddělující oba světy nebyl tak hluboký. Militární vládní slovník, k jehož nejfrekventovanějším slovům patří výraz boj, na jedné straně antropomorfizuje vir, tento soubor bílkovin a nukleových kyselin, na druhé straně evokuje prostředí války, ve které se ale příliš neangažuje. „Člověk z ulice“, jsme-li vůbec oprávněni použít takového označení, si nedovede srovnat představu „živočicha“, který zákeřně číhá v každém povrchu, v každém proudu dechu či v každém kýchnutí, se skutečností každodennosti, kde nic nenasvědčuje tomu, že by se skutečně vedla nějaká válka proti něčemu, co je neviditelné, a pro mnohé tedy až podezřele neexistující.
Výsledkem je sterilně viděný svět za sklem, vyznačující se pro svět před sklem (tedy pro svět nebojujících o každou píď dechu) změtí hadiček, nesrozumitelnou skrumáží přístrojů, přítomností osob anonymizovaných hrůzostrašnými skafandry, uvádějících své pacienty se zamlženou tváři do pronační polohy a dalšími vizuálními atributy. A svět před sklem, jenž je pro pacienty i zdravotníky za sklem, je nedosažitelnou realitou utěšené každodennosti. A nedivím se, že ten svět utěšené, byť monochromní (šedivé) a monotónní každodenní skutečnosti připadá pacientům i zdravotníkům jako týl, v němž panuje lhostejnost vůči prostorům, kde se odehrává každodenní a každonoční válka o lidské životy. Pokud bychom se zřekli valérů a zvolili černobílý rastr, tak bychom mohli oprávněně vidět na jedné straně heroismus a obětavost a na druhé straně touhu po karnevalu v prostředí „moru“. Na jedné straně svět krajních situací (a výkonů), na druhé straně svět lidí bez roušek a respirátorů, popíračů pandemie, zmatení mysli a inertního bezevztahu ke světu, který by měl probouzet a mobilizovat naši veškerou účast.
Stavu, kdy vir SARS-CoV-2 nebude tak intervenčně ovládat naše životy, ale bude vyhoštěn na okraj společnosti, lze dosáhnout jedině propojením obou světů. Týl lze naučit empatii, ohleduplnosti a dokonce i účasti se světem, v němž se odehrává boj o něco tak jinak samozřejmého, o možnost dýchat, o „snadnou“ respiraci bez překážek, jedině za podmínky, že vláda nebude surfovat na proměnlivých náladách veřejnosti, ale dá jasně najevo i svými činy, že svět za zdmi nemocnic je i náš svět. Ale nemůžeme chtít jen po vládě to, co musíme chtít především po sobě: Zacelit propast mezi dvěma světy tím, že začneme dodržovat všechna nutná hygienická opatření, že začneme brát nebezpečí covidu opravdu vážně, že budeme solidarizovat se všemi těmi, kdo v těchto i všech dalších okamžicích bojují o dech, o to, co je pro nás až trestuhodně samozřejmé v době, kdy se to pro mnohé stává nedostupným komfortem. V době, kdy je respirace pro některé z nás nedostižným luxusem, musíme myslet na svět, který je na druhé straně příkopu. A tím tu propast pomalu zasypávat. Čeká nás přece společná a pokud možno nerozpolcená budoucnost.