Číslo zemřelých se na konci března přehouplo přes číslici 26 000, skutečný počet zemřelých na covid nebo v jakékoli souvislosti s ním bude ale mnohem vyšší. To jsou ty statistiky. Čísla a čísla, studená čísla, která neříkají nic o lidských osudech, které jsou za nimi skryty. O předčasně ukončené životní pouti, o plánech, které už se nenaplní, o rodinách, které postrádají svého člena, a o prázdnotě.
Kolegyně vyrazila na procházku. Je historička, dokončuje diplomovou práci a věnuje se nejen jí, ale dalším odborným věcem od rána do večera, řeší státnice a má toho občas plné zuby. Počasí jí přálo, vybavena respirátorem se v podvečer šla pokochat městem, které za jiných okolností člověka nabíjí optimismem, dodává mu energii každým památným místem, a že jich Praha má.
Vyhýbala se místům, kde bylo mnoho lidí. Ano, takových míst je v jarním počasí po Praze plno, potěšitelné je, že většina lidí dodržuje alespoň respirátory a rozestupy, mnoho lidí ale ignoruje cokoli, co bylo nařízeno či doporučeno, a proto se Monika vydala do uliček Starého města, které bývají i ve slunečných dnech klidné a liduprázdné.
Se sluchátky, do kterých si pustila své oblíbené písničky kapely Mňága a Žďorp, došla na Staroměstské náměstí. Song Hodinový hotel jí zněl v uších a před ní se rozprostřelo náměstí plné křížků, svíček, květin, na němž tiše postávali lidé často se slzami v očích. Jako by náhle píseň dostala nový význam, refrén „A svět je, svět je jenom hodinový hotel
a můj pokoj je studený a prázdný“ se promítl do míst, kde pozůstalí píší své vzkazy a zanechávají na památku něco, co za nějakou dobu sice zmizí, ale onen obrázek ze srdcí nezmizí nikdy.
Monika přišla domů plna dojmů z té procházky, plná jí vnímaného smutku, který tady je a pokud ho nevnímáme jako zdvižený prst varující nás před „utržením se ze řetězu“, nevnímáme vlastně realitu. Je zapotřebí si to uvědomit, připomenout a ne se vysmívat a zlehčovat situaci, jakou mnozí nepamatují. Jsme součástí té situace a jen ohleduplnost a cit nám z té šlamastyky může pomoci. Býváme v těchto jarních chvílích často svědky chutí se ze řetězu utrhnout, bez ohledu na své blízké a jsme svědky vyloženého zesměšňování dopadů pandemie.
Jednou ze smutných věcí je i to, že mnoho osobností z řad celebrit podlehlo pokušení zviditelnit se na lidské tragédii. Tito lidé mají své obdivovatele a fanoušky, kteří se názorově přizpůsobí svému idolu, a neštěstí je na světě. Neberme je jako nepřátele, berme je jako lidi neinformované, berme je jako ty, které se musíme snažit přesvědčit o smyslu vědy, rozumu a o nutnosti se k problému postavit tak, aby to za nedlouhý čas přestal být problém stávajícího rozsahu.
Neberme jako vyložené nepřátele ani tolikrát zmiňované „cynické ekonomy“, kteří se na nákazu dívají poněkud jiným pohledem, snaží se ji vysvětlit po svém a stejně tak po svém nabízejí mnohá řešení, která ovšem bez konsensu s epidemiology, imunology a lékaři často postrádají racionální jádro. Jak jsem už psal výše, nakonec z toho jsou čísla a zase jen čísla a skutečné osudy lidí pro ta čísla neznamenají vlastně nic. Ale my přece nejsme údaji v nějaké tabulce, jsme lidé, kteří chtějí žít jako zdraví a svému okolí prospěšní jedinci.
Musíme věřit vědě založené na důkazech, důvěřovat zkušenostem těch, kteří věnovali celý svůj profesní život hledáním cest z podobných pastí, jež si na sebe často sami chystáme. Nepodléhejme falešným slibům, dezinformacím a zpolitizovaným prohlášením, které možná zní líbivě, ale mohou vést až ke smutku z náměstí a i když je „svět jen hodinový hotel“, snažme se na něm být co nejdéle a to i díky těm, kteří nám nabízejí své hluboké znalosti a ne jen domněnky.
Pro Iniciativu Sníh Tomáš Kulhánek